Moje nová kniha

Jožinkovi jsem pomohla splnit jeho sen - stát se záchránářem.Jeho příběh je v mé nové knížce

 

Katka z Brna čte knížku s celou rodinou na dovolené v Chorvatsku

 

Úryvky z knížky:

Kurz Silvovy metody

Město Brno mě vždy tak nějak uklidňovalo, cítila jsem se tam jako doma. Když jsem procházela ulicemi a dívala se na starobylé domy, cítila jsem zvláštní chvění. Jako bych se přenesla někam do doby minulé a představovala jsem si, jak to tam asi vypadalo dříve.  Byla to moje srdeční záležitost, ale nevěděla jsem proč. Jezdívala jsem tam se školou na výlety a pak na vysokou školu. Vracela jsem se tam ráda a bylo mi tam tak nějak „ milo“. Pozitivní energie na mne dýchala ze všech stran. I když kolikrát tam byl docela zmatek a já holka venkovská měla raději klid, tak tady mi to nevadilo.  Bylo to opravdu zvláštní. 

Byla jsem zvědavá na ten kurz Silvovy metody, ale přesto nějaké ty obavy tam byly. Vlastně jsem nevěděla, co můžu čekat.  Velký sál a spousta lidí, jakoby to byl nějaký kongres nebo schůze význačných lidí. Červené sedačky a vše tak nějak vonělo novotou, necítila jsem se tam špatně. Naopak, spadl ze mne stres a byla jsem naprosto v úžasu a nevěděla, kam si mám sednout. Chtěla jsem být co nejblíže podiu, kde už byl nachystán mikrofon a velká tabule. Přemítala jsem, kdo tam asi vejde, jak bude vypadat, jestli muž či žena. 

Našla jsem si místo ve druhé řadě vpravo, zatím tam nikdo neseděl, přišla jsem brzy, nejsem zvyklá chodit pozdě. Přisedla si ke mně starší žena, připadala mi taková zvláštní jako kouzelná babička z pohádky, usmívala se a byla milá. Před nás si sedla drobná blondýnka, také moc příjemná a začaly jsme se hned bavit. Obě byly místní.

Začátek docela dobrý, ale pak to přišlo. Vešel tak sebejistě a s úsměvem všechny pozdravil do mikrofonu. Ten mladší muž s kudrnatými vlasy a ve fialovém obleku byl tak charismatický, že se mi až zatajil dech. Bylo poznat, že není rodilý Čech, ale mluvil srozumitelně a všichni rozuměli. Lektor Silvovy metody to uměl podat.  Zdálo se mi, že jsem se snad doslala do jiného světa.

Když jsem zavřela oči, tak jsem měla pocit, že někam letím, nádherný stav uvolnění, alfa stav bez tíže. Zvuk chvílemi podobající se nějakému stroji, pravidelně ťukal a tak nějak uklidňoval. Tak podobně mi ťukalo ve spáncích, tělo jsem měla lehounké, úžasně uvolněné, celková relaxace, naprosto dokonalý zážitek. Byla jsem nadšená a byla jsem zvědavá na další cvičení.

 Náš lektor byl pěkný muž, kudrnaté blond vlasy a zelné oči, připadal mi jako princ, po každé přestávce nové sako, ladně se pohyboval na podiu a jakmile jsem zaslechla tři, tři, tři, dva, dva , dva, jedna, jedna, jedna, tak mne to vynášelo málem až do nebe, zvláštní nepopsatelný pocit blaženosti.

Náš lektor vysvětloval, že tajemství úspěchu spočívá v tom plnit jasné instrukce. Člověk se musí naučit soustředit se a udržet pozornost na tom, na co chce myslet. Neměly by se vloudit myšlenky, které by tam být neměly. Pozitivně myslet znamená přemýšlet a hovořit o věcech, které chceme a ne o těch, které nechceme. Nutné je používat pozitivní výroky, jako: Vždy si uchovávám dokonale zdravé tělo i mysl, Každý den se mám lépe a lépe. Pozitivní myšlenky přinášejí prospěch a výhody, po kterých toužím. Mám sebe ráda úplně a přijímám se bezpodmínečně. Mám plnou kontrolu a naprostou nadvládu nad svými  duševními schopnosti, v této hladině i ve všech ostatních hladinách. 

Mnoho lidí má tzv. špatné programy v podvědomí z dětství, nebylo nic snazšího než je prostě přeprogramovat. Pro našeho lektora nebylo nic problém. Mohli jsme si naprogramovat, kdy chceme vstávat, když nemůžeme usnout.  Jednalo se o kontrolu probuzení a kontrolu spánku. I kontrola  bdění fungovala znamenitě. Prostě stačilo si říct: „jsem unavený a ospalý, nechci být unavený a ospalý, chci být plně vzhůru a cítit se svěží a dokonale zdravý.  

Absolventi vyprávěli své zážitky, jak pomocí technik Silvovy metody naprosto změnili svůj život, že jsou zdravější, spokojenější, šťastnější, že si dokážou „vyprogramovat“, co chtějí.  Bylo to pro mne přímo pohádkové. Jen tak si něco „vyčarovat“.  Stačí si to představit, vložit myšlenku, něco si přát a hlavně tomu věřit. Věřit v sílu své myšlenky. Jak dokonalé a neuvěřitelné. Bralo mi to dech.  Líbilo se mi to čím dál víc. Měla jsem pocit, že jsem se dostala do pohádky. Bylo to něco, o čem jsem vždy snila.

 

Moje první regresní terapie

Nevítá mne pejsek ani jeho páníček. Rybička je tam úplně sama, alespoň budeme mít klid, to je základ všeho. Skoro jako anděl, napadne mne, hned jak ji uvidím. Milá a příjemná, musí se na mě pomalu, chápe moji situaci. Mám se posadit do měkkého křesla, původně psího poleženíčka. Ale to mi nevadí, je tam čisto, nemám mít obavy. Zrovna tohle neřeším, ani v nejmenším. Spíš sama sebe, jestli to vůbec zvládnu, jít do těch minulých životů. Mám si dát domácí buchtu na posilnění, sním jeden čtvereček, je moc dobrá. Škoda, že nemám na jídlo ani pomyšlení, mám žaludek jako na vodě.

Už se stmívá, všude klid, teploučko, plápolající svíčka, uklidňující hlas Rybičky. Pohodlně se usadím, zavírám oči. Hlavně vyřadit mysl z provozu, nadlidský to výkon pro mne, v této chvíli zvláště složité. Řekla jsem si, že to dokážu, prostě chci. Představuji si bílé světlo omývající všechny mé čakry, postupuje od hlavy až ke kořenové čakře na konci páteře. Ta zapouští kořínky hluboko do země a po těch stékají myšlenky obsažené v hlavě. Moje myšlenky, vzpomínky, honí se mi v hlavě jako splašení hadi. Chytám jednoho po druhém, vyhazuji je pryč, co nejdál, prostě musím.

Až tam nezůstane ani jeden, cítím se lehčí a lehčí, omývaná bílým světlem zaměřím se na svůj dech, stávám se pozorovatelem svého dechu. Soustředím se na zlatou kuličku uprostřed mé hrudi,  ta se nafukuje v obrovskou duhovou bublinu. Stávám se pozorovatelem sama sebe, uvnitř bubliny.

Moje terapeutka mne přivádí do slunečné krajiny, kde jsou přítomny všechny živly, říčka, slunce, vítr. Stojím bosýma nohama na písku, cítím teplo. Poprvé spatřím svého anděla, stojí přímo proti mně, zpočátku mám strach podívat se mu do tváře. Je plná lásky a slunce, obavy náhle mizí. Přistupuji k němu, obejme mě svými sametovými křídly, prostupuje mnou, splýváme v jedno. Omývám se vodou v říčce, obličej i ruce. Mohu se vydat ke dveřím, k bráně svého podvědomí. Plna očekávání, s jedinou prosbou děj se vůle Boží.,  

Vcházím do velké místnosti, upoutá mne obraz, mám strach se na něj podívat, moc se bojím. Rybička mne uklidňuje, abych se nebála, můžu se podívat. Ptá se, kdo je na tom obraze. Byla jsem to já sama, krásná, moc krásná, ale zároveň jsem měla strach jít blíž. Cítila jsem i zlo a krutost. Bojím se.

 Ale po chvíli překonám strach, vnímám znovu tu nádheru, sedící štíhlá postava, dlouhé tmavé vlasy zčásti vyčesané do drdolu, magnetické oči. Hlavně ty oči, tmavé a uhrančivé. Rybička mne dlouho nenechá kochat se tou krásou. Musíme pokračovat. Přes ten obraz jsem prakticky pronikla sama do sebe. 

Vcházím po schodech do podivného sklepení. Zcela mě to vyděsilo, poznala jsem, že je to mučírna. Nemám se bát, Rybička mne uklidňuje, anděl strážný je stále se mnou. Začínají mne pálit oči, jakoby tam lidem ty oči vypalovali. Je mi to moc líto. Jenže té ženě, vlastně mě nikoliv. Nemůžu pochopit, proč je tak krutá, proč jim nepomůže. Je tam hodně lidí, křik a pláč, plno krve. Mám poprosit za odpuštění.  Prosím a je mi to čím dál víc líto.

Uslyším vrznout dveře, přichází někdo po schodech.  Je to muž a chytá mne zezadu kolem pasu, líbá na krk, je to příjemné, dotýká se mého těla, je to příjemné, docela mne to vzrušuje a líbí se mi to.  Tuto idylku naruší opět šílený křik, pán dává příkaz, aby přitvrdili. Nevidím mu do očí. Je mladý, vysoký, vyšší než já, na krku má souměrný kříž, má rukavice.  Nesundává si je, sahá mi pod šaty a pak mne miluje zezadu. Je to opět velmi přejemné, jen kdyby ti lidé tak nekřičeli.

Rybičku zajímá, jak vypadá ten muž. Něco jako rytíř, vlnité vlasy, oblek podobný kůži. Naproti jsou ještě další dveře, možná jsem chtěla původně jimi odejít nebo se tam podívat. Někdo mne proklíná, dívám se tím směrem, ty oči poznávám. Jsou to oči mé bývalé tchýně, něco mi říká, něco šíleného.

Rytíř mi bere z vlasů sponu, připomíná jehlici, jde k té ženě a bodne jí do srdce, vystříkne krev, navždy ji umlčel. Celá se třesu. Rybička mne odvádí jinam, zpět do sálu s obrazem. Chce vědět, zda mi ten hrad nebo zámek patří a taky jak jsem se tam dostala. Myslím, že mi nepatří. Není můj, ale je to vše pro mě. Začalo to vše u bílé ovečky.

Sedím na kopci u malé chaloupky, hladím bílou ovečku, mám ji moc ráda, slyším zvon a běžím dolů. Do nějakého velkého domu, je podobný kostelu, leží tam člověk, možná je mrtvý, nevím. Přikládám ruce na jeho čelo, otevírá oči, je živý. Někdo se na mě dívá, bojím se otočit, sledoval mne už dřív. Už se to nedá vydržet, stojí tam ve dveřích.

Jednoznačně je to on, můj Beran, ty jeho oči, pohyby, je to určitě on, můj Rytíř. Chce, abych s ním odešla. Bylo mi tak dvanáct, třináct let, mám na sobě hrubé obyčejné šaty bez rukávů, podobné pytlovině. Rytíř napřahuje ruku, vede mne pryč, jedeme na bílém koni, přes padací most k hradu. Neměla jsem to dělat, chtěla bych skočit z toho koně, rozmýšlím se, nakonec neskočím. Ještě víc se k němu přimknu.

Dojeli jsme na nádvoří, všude je plno lidí, vítají nás, vede mne do pokoje. Přichází žena oblečená jako služka, ale pak mi to připadá jako chůva, obléká mi krásné šaty, češe vlasy. Tu ženu také poznávám, je to Vlaďka, moje kamarádka ze Silvovky.

Jsem moc pěkná, všichni mne obdivují, dokonalá nádhera, moc se mi to líbí. Rytíř se na mne obdivně dívá. Pak jakoby se scéna zamlžila a za okamžik se objevuje další. Zdá se mi, že už jsem starší, přichází malíř, má mne namalovat. Poznávám ho také, je to moje první láska. Srdce jakoby se mi na chvíli zastavilo.  Rybička odhaduje, že jsme se do sebe zamilovali a Rytíři se to zřejmě moc nelíbilo.

Opravdu to tak bylo, vyhnal ho, možná ho i zabil, to už jsem neviděla. Bylo mi to líto. Zřejmě jsem ho milovala. A nejen to, měli jsme spolu i nádherný vztah. I když jen krátce, zaryl se mi do srdce.  

 Je to opravdu ten obraz s magickýma očima, krásná tvář, tmavočervené sametové šaty, vyčesané vlasy. Dokud nebyl ten obraz namalovaný, nic si ke mně nedovolili. Ale pak to začalo.

 

Čaroděj Gremlin

Docela v tom lítám, ale Rybička je na tom podobně. Má nabourané zdravíčko, zánět močových cest, oslabené ledviny. Už delší dobu vím o jedné dost dobré kartářce, odhalí vše dokonale. Bydlí kousek od našeho okresního města. Nechám se přemluvit, zavolám jí. Dohodly jsme termín, rybička přijde a já ji tam ochotně doprovodím. Ale nemám zájem si nechat něco věštit.

Tato žena je zřejmě mistryně ve svém oboru, když mne uvidí ve dveřích, zeptá se mne, co tu dělám, když všechno vím. Ubezpečím ji, že nic vědět nechci, jsem tu jen jako doprovod. Kamarádka nemá přede mnou žádné tajnosti a já před ní také ne.

Když ta žena skončí s výkladem pro Rybičku, tak se na mne podívá a zeptá, se zda také nepotřebuju něco vědět, že to bude za jednu cenu. O peníze mně nešlo, ale tak trochu jsem se bála, co mi řekne. Zeptala jsem se na práci, tu stále nemám a už bych se měla nechat někde zaměstnat, rodiče to těžko nesou, že jsem stále nezaměstnaná.

 Kartářka rozložila karty a řekla, že jsem jako hokejistka, že vždy ze všeho vybruslím. Nemám se údajně do ničeho hrnout, nemám si  nic začínat s mladým mužem, který by mi nabízel lukrativní práci, nebylo by to pro mne dobré, čeká mne něco lepšího, ale musím počkat. Ihned mi došlo, že se nemám v žádném případě pouštět do podnikání s Chosém. Nemuselo by to dobře dopadnout.

 V minulosti jsem také chtěla něco podobného udělat v souvislosti s jedním mladíkem a přišla jsem o dost peněz, ale to mi až tak nevadilo, měla jsem příjem ve školství. Víťa byl student, kterého jsem poznala na kurzech angličtiny. Beran jako já, sympatický jinoch, jako milenec by byl dobrý, ale byl o deset let mladší. Dostal se na vysokou školu na druhý konec republiky, pak se naše cesty rozešly. 

Neměla jsem důvod kartářce nevěřit, poslechla jsem, stejně nemám patřičný finanční obnos, tak by to ani nešlo. Možná to bylo moje štěstí. Přesto jsem neodolala a jela se podívat na jednu takovou předváděcí akci, vezli nás jeho známí. Seděli jsme hodinu vedle sebe na zadním sedadle, bylo to moc příjemné. Dokonce jsme se drželi za ruce, opět jsem lítala až v oblacích.   

Rybička objevila také zajímavého človíčka. Kousek od jejího bydliště jasnovidný objev, říkal si čaroděj Gremlin. Když mu vyprávěla o Jully, naprosto ho to nadchlo a chtěl mne poznat. Tvrdil, že jedině on by mi mohl pomoci. Netušila jsem v jakém směru a s čím. Přesto jsem mu zavolala. Rybička mi ho vylíčila v té nejlepší podobě, jako znalce všech znalců, dokonale zvládá regrese, proniká i do dalších oblastí, nadpřirozených jevů.

Netušila jsem ani nepředpokládala, jak to bude pro mne příšerné, hrozivé i zdrcující zjištění. Jeho zlá slova, výtky a hrozby. Co já jsem to za člověka, úplná zrůda, vyvrhel s neskutečně těžkými karmickými hříchy, těžko se s tím dá něco dělat, možná snad jedině on, bude to neskutečně náročné a ten můj přítel není žádný anděl, je to černá apokalypsa tohoto světa, zrovna jako já. Nebylo mi jasné, jak bych mohla zničit celý svět, leda tak sama sebe.

Poustevník sice psal, abych se vzpamatovala, dokud je čas, jenže tohle bylo moc silné kafe, docela smrťák. Ten člověk, jestli je to vůbec člověk, mě ujišťuje, že je to se mnou dost špatné, vidí to bledě, jestli se s tím vůbec dá něco dělat. Ještě si to musí rozmyslet, zda se do toho pustí, nikdo nebude ochoten mi pomoci, nikdo nebude takový blázen, aby do toho šel, aby se zatížil mými hrůznými činy, karmickými hříchy, těmi nejtěžšími, těmi nejhrůznějšími.

Nemůžu se z toho vzpamatovat, nemůžu to přenést přes srdce. To nemůže být pravda, nevěřím tomu. Cítím, že Jully nebyla zlá, nebyla to žádná zrůda, nikomu neublížila. Těžko se mi usíná, musím stále myslet na ten rozhovor. Padá to na mne jako těžké okovy, jako řetězy, pouta i vězení. Nevím, zda v polospánku přichází to zjevení či je to jen sen. Těžko to rozeznávám. Jako vždy se snažím ralaxovat. Čísla, nedají se podchytit, ztrácejí se jako ve víru vodopádu, má hlava je jako rozbouřená řeka. Nedokážu se soustředit vůbec na nic.

Místo klidného místa k odpočinku, objeví se hrad, můj hrad, pevnost, kde byla July. Nevypadá to na příjemné místečko k rozjímání, venku pod hradem je hluk a křik, lidé se ženou k hradu. Rozlícený a zfanatizovaný dav, chce se dostat dovnitř. Už mi to dochází, chtějí Jully, stejný pocit jako s tím čarodějem, urážky, nadávky, zloba, hněv, bezmocný pocit, že za nic nemůžu, nikomu jsem přece neublížila, sama jsem tam jak ve vězení, sama trpím. Je mi to moc líto. Chtějí mi ublížit, vím to. Víc než ten bezejmenný dav, trápí mne můj Rytíř, není tam se mnou, utekl. Nechal mne tu samotnou, na pospas běsnící smečce.

Zase stojí Jully u okna, dívá se do dálky, vše je ztraceno, objeví se bílá ovečka, zase ten zvláštní pocit, že někdo je nablízku, zahřeje mi to srdce i duši, ale nikoho nevidím. Procitám z hrůzného snu, další nemilé zjištění. Člověk by neměl nikoho litovat ani sebe.

 

Čarovná chobotnice

Začátek nového roku pro mne neskýtal mnoho radostí, stále jsem byla unavená a smutnila jsem po Otíkovi. Už jsem nemohla mluvit s duchem, moc mi chyběl a tak nějak jsem se uzavírala do sebe. Což nebylo u mne zase až tak běžné. Okolí bylo zvyklé na mluvnou a svižnou osobu.  Tak nějak se to změnilo. Jako bych to nebyla já.

Poustevník s Rybičkou o mne měli strach. Poustevník maloval obrázek, automatickou kresbou vyjádřil, že jsem se hodně duchovně posunula, jen mi zbývá se oprostit od minulosti a jít svou cestou. Zřejmě myslel Rytíře. S tím jsem měla čím dál větší rozepře. Mnohdy i vlastní vinou.

Moje dcera objevila obrázek a řekla, že mě taky namaluje. Myslela jsem si, že to bude dětská kresba, napůl hlavonožec, jak to děti malují. I když jsem věděla, že kresby mojí dcery jsou docela vyzrálé, ale to co jsem uviděla, mne dostalo.

Na první pohled nic zvláštního, hlava, trup, ruce a nohy. Ale na ten druhý úžasná automatická kresba, naprosto dokonalá.  Když jsem to v telefonu líčila Poustevníkovi, řekl, že to věděl, vůbec se nedivil. To já koukala jak na vzácný obraz. Místo očí a nosu hvězdičky. Myslím na ducha, u hlavy velká bublina a tam duch Otík. 

Kristýnka vysvětlovala, abych to pochopila. Místo orgánů totiž bylo něco jako postavičky. Žaludek je slabý, ale zvládne to, játra taky, ale jsou moc tenký. Plíce mají jen dva obaly, měly by mít tři, ale to zatím nevadí. Srdce má velkou ochranu, je velký a červený, to je hodně dobrý. Ale na pravý ledvině sedí velký černej pavouk, u levý nohy taky čeká pavouk, ale nemůže na ni.  Druhá ledvina je ještě dobrá, má dobrý oči.

Bylo to naprosto nepochopitelné. Nikdo jí nevysvětloval, kde se nachází jednotlivé orgány. Přesto vše namalovala naprosto přesně. Dokonce ledviny namalovala jako dvě kuličky spojené šňůrkou. Dcera se tvářila dost vážně a zlobila se, že to nechápu, když je to tak jasný. Ona to prostě vidí a hotovo.

Rozhodla jsem se, že zkusí namalovat další obrázek. Jenže pak jsem se až lekla, když svému bratrovi nakreslila do břicha obrovského pavouka a zkonstatoval, že to není vůbec dobrý, že ten pavouk by mohl sežrat střeva. Syn neměl žádné vážné problémy s trávením, tak jsem si myslela, že se spletla.

Netušila jsem, že tím jejím malováním se odstartuje její vhled do minulých životů. Nechtěla se školkou chodit do lesa. Brečela, že jí tam uvážou u stromu a budou po ní lézt mravenci. Učitelky se domnívaly, že dítě je buď rozmazlené a dělá si z nich legraci nebo je nějak psychicky narušené a požadovaly vyšetření u odborníků.

Neměla jsem důvěru k promovaným lékařům. Proto jsem byla ráda, když jsem se dozvěděla  o homeopatovi, který  nás celkem  brzy ochotně přijal. Ani se moc nedivil a řekl, že se mé dceři otevřely dvě vrchní čakry a ona se s tím nemůže srovnat. Byla jsem docela vyděšená. Jak jsem byla sama ještě celá rozhozená, tak jsem nebyla schopná až tak vnímat, co tím myslí.

Dostali jsme homeopatické kapky a zřejmě na ni i nějak působil, i když jsem neviděla, že by dělal nějaký speciální rituál. Ten vysoký brýlatý muž vyzařoval něco zvláštního, uklidňujícího a jeho pohled a slova působila jako balzám na moji duši.

Prohlédl a proměřil i mého syna. Zjistil, že má dost silnou bakterii ve střevech a že by se to mělo co nejdříve řešit. Potvrdila se diagnóza mé dcery, bylo to neuvěřitelné. Už jsem nepochybovala o jejích schopnostech, ale stále jsem nechápala, kde se to v ní vzalo.

Poustevník měl opět jasno, byla přece ten indián, šaman a má to z minulých životů. V postatě jsem se nedivila, jen jsem už z toho svého hledání byla dost vyčerpaná a tak jsem sepisovala, co jsem ten rok zažila a doufala, že se má rozbouřená mysl zklidní.

 

U vědmy ve vile

V horoskopu jsem na ten den měla dost dobré konstalace, tak jsem se nedivila, že nás paní kartářka přijala. Jana se divila, že mne vzala tak brzo, což nebývá zvykem. I když jsem s Rytířem nebyla moc často v kontaktu, tak ho zrovna toto zajímalo. Udělal si čas a jel s námi. Dokonce se nabídl se, že nás odveze. Chtěl poznat moji novou kamarádku, ale tušila jsem, že to není od něj upřímné. Chtěl mne mít pod dohledem a možná si myslel, že tam jedeme za nějakými muži.  Nebránila jsem mu, nakonec jsem byla ráda, že jsem nemusela řídit.

Idylka to nebyla, neustále se mé nové známé vychloubal, co vše zvládl a jak je úžasný. Prostě se chvástal a Jana hned poznala, co je zač. Znala ho už dříve, ale dobré mínění o něm neměla.  Zkonstatovala, že to není chrabrý rytíř, ale spíš rytíř loupeživý. To na něj opravdu sedělo.

Kartářka v Brně mi to potvrdila. Setkání s ní bylo pro mne dost zásadní. Byla jsem nervózní a Rytíř naštěstí také, raději čekal venku. Jen tak letmo nakoukl, ale pozitivní energie mu nedělala dobře. Kartářka bydlela ve vilce, kde přebývala nejen se svoji rodinou, ale také se svými dvěma psy a několika kočkami. Jana tvrdila, že jich tam je mnohem víc, než jsme viděly, některé se totiž schovaly nebo spaly.

Pracovna té kartářky na mne působila dost zvláštně. Hnědý stůl byl docela obyčejný, ale za skleněnou deskou na ploše byly obrázky z dalekých krajin, fotografie i svaté obrázky. Na stole vpravo na rohu stolu křišťálová koule a kytička umělých červeno bílých růží v malé vázičce. Na stěně několik certifikátů a mezi nimi postavičky čarodějnic na provázku, i na malém stolku u stěny u počítače pár čarodějnic a vedle na dalším stolku klec s andulkami.

Sedly jsme si naproti té zvláštní paní. Hned jsem vyzvěděla, že je taktéž ve znamení Berana. Její drobná postava se za stolečkem téměř ztrácela, za brýlemi se skrývaly dobrácké tmavé pronikavé oči, vlasy svázané do drdolu. Nedokázala jsem odhadnout její věk.  Rozhodně byla starší než já.

Jana mi řekla, že mám zapomenout na peníze, bere i dary. Opět jsem zvolila osvědčenou slivovici jak u Poustevníka a udělala jsem dobře. Byla potěšená, nebude to mazání jen vnitřní, ale i vnější, na její bolavá kolena.  Nejdříve si vyřídila své záležitosti moje známá a pak jsem přišla na řadu já.

Zeptala se, co mne nejvíc zajímá. Samozřejmě to byla moje knížka, kterou jsem chtěla vydat, ale pod jiným jménem. Líbilo se mi Jully Králová a název Ke kořenům minulých životů.  Rozhodila bleskově karty, takové ty, se kterými se hraje mariáš a řekla, že vše má svůj čas a že budu nejdřív uznaná v zahraničí a pak doma a že moje knížky budou nadčasové a zvláštní.

Chtěla jsem psát další knížky, to sice ano, ale takováto odpověď mne moc neuspokojovala. Chtěla jsem vědět přesný čas, to jsem si mohla také vyvěštit sama. V podstatě mi něco podobného vycházelo stále. A věděla jsem i to, že ten pán co přijel s námi, není dobrý člověk, že bude mít stále jen problémy. To mi bylo také dost jasné, že lepší to s ním nebude.

Další co mne docela dost zajímalo, byl můj Otík. Řekla, že se s ním setkám ještě v tomto životě, ale že to bude dítě a velmi talentované. O tom jsem také nepochybovala, že bude hodně chytrý. Jako duch byl naprosto jedinečný.

 Ujistila mne, že to nebude moje vlastní dítě, ale že ho rozhodně poznám. Byla jsem trochu zklamaná a už jsem nic vědět nechtěla. Přemýšlela jsem, kdy a jak poznám Otíka, a že to čekání bude možná dost dlouhé, ale nic jiného mi nezbývalo.

 

Regresní terapeutka

Už když jsme se blížily k místu, kde měl být ten kurz, tak se mi něco nezdálo, taková zapadlá ulice na okraji velkoměsta. Asi bych to nenašla, kdyby mne Zuzka nedoprovodila. Pár schůdků do přízemí, zřejmě to dříve byla garáž a pak už tam byla místnost, stolek pro lektorku a pár křesel a židlí naproti. Moc velké to tam nebylo. Očekávala jsem něco podobného, jako když jsem byla na kurzu Silvovy metody, ale toto byl pravý opak.

Přivítala mne silná blondýna. Její stisk ruky byl podobný stisku dřevorubce. Už od první chvíle jsem cítila, že tady nebude něco v pořádku. A nemýlila jsem se. Přišly další dva zájemci. Žena asi tak o pár let mladší než jsem já, měla kulaté velké brýle, zvláštně hranatou postavu a její chůze byla kolébavá, jak chodí kachny. Skoro mne to rozesmálo a od této chvíle to byla Kachna.  Mladík byl také nevýrazný, střední postavy, tak nějak vybledlý a na tričku měl nápis, nic po mě nechtějte, nemuseli byste se dočkat. 

Byla jsem zvědavá, co mne tady čeká. Nečekala jsem nic až tak přínosného. Lektorka byla značně arogantní, však také byla ve znamení Lva. Ti dva adepti byli naprostí laici ve všem, divili se, co všechno zvládám. Žena ve znamení Kozoroha a mladík ve znamení Panny. Lvici to nebylo moc příjemné, najednou začalo vycházet najevo, že toho vím snad víc než ona a to se jí rozhodně nelíbilo

Mně se zase nelíbilo, že nám stále vysvětlovala, jak máme s klientem pracovat a jak máme seance co nejvíc prodlužovat, aby klient přišel na další schůzky, abychom víc vydělali, to se příčilo mému přesvědčení, ale byla jsem zticha.

Teorie a nic neříkajících blábolů bylo za půl den až dost. Venku bylo krásně, svítilo slunce a o přestávce jsem se procházela kolem zahrad, které byly u nedalekých vilek. Připadalo mi to jediné pozitivní, co jsem tu zatím viděla. Další zbytek dne v podstatě to samé. Bylo to pro mne dosti únavné a vyčerpávající. Začala jsem litovat toho, že jsem tam jela.  Večer pro mne přišla Zuzka, to už bylo příjemnější, posezení u sklenky vína bylo pohodové

Druhý den měla následovat praktická část, tak jsem si říkala, že to bude určitě lepší. Snad se i něco naučím. Měli jsme provázet klienta meditací. Nebylo to tak, jak mne vedla Rybička, příjemná hudba, pohodlíčko a poklidná atmosféra. Byla jsem s mladíkem ve dvojici na jednom konci místnosti a na druhém lektorka s tou Kachnou. Chtělo se mi smát, když jsem si představila, jak to asi bude vypadat, když Lvice bude v blízkosti kachny.  Ale do smíchu mně nebylo, musela jsem rozhýbat toho mladíka.  Nápis na jeho tričku přesně odpovídal jeho podstatě. Jak se říká, neslaný nemastný seladon.           Nedokázala jsem si představit, že tohle měl být kvalitní regresní terapeut. Fakt jsem měla dost.

Snažila jsem se navádět mladíka na to, co jsem viděla, obraz mi naskočil ihned. Byl v temném lese a klopýtal přes pařezy, někam nebo před někým utíkal, ale on se tady a teď vůbec nehýbal, jen stále opakoval, že se nemůže pohnout, že ho něco drží za nohy.

 Vypadalo to jako bludné kořeny, ale ve skutečnosti to byl jeho strach podívat se pravdě do očí. Cítila jsem, že je vinen a že utíkal, protože někoho zabil. Vypadalo to, že dokonce i pro peníze, které šel do toho lesa schovat. Líčila jsem mu, jak to tam vypadá a ať se podívá zpět, co se stalo a proč utíká, ale on nechtěl. Chtěla jsem ho něčím třísknout po hlavě, už jsem z něho byla nervózní. Zvyšovala jsem hlas a byla jsem stále víc důraznější, jako učitelka, která má před sebou nechápavého žáka.

Měla jsem oči zavřené a pak jsem mu začala sama říkat, že je vrah a ať jde ke své oběti a prosí ji za odpuštění, aby její duše odešla do Světla. Mladík se začal třást a křičel, že to nechce vidět. Terapeutka to uslyšela a přišla okamžitě zasáhnout.

Dost nevybíravě mne upozornila, že toto si nemůžu ke klientovi dovolit, že musím opatrně a nechápala, proč mám zavřené oči. Měla jsem se klienta jen ptát, co vidí a nechat ho samostatně a svobodně rozhodovat. Jenže to bych se nikam nedostala, stál by tam jako solný sloup a nic by se nevyřešilo.

 Lektorka mi vysvětlila, že není mým úkolem hodnotit chování klienta, že on je tu od toho, abych se k němu chovala vlídně a pomohla mu. To jsem nějak nechápala, chtěla jsem mu pomoct, jenže on nechtěl. Vysvětlila bych mu to sama. Mám dost dobré vidění a obrazy mi naskakují čím dál lépe. Však mne také moje známé a kamarádky vycvičily dostatečně a taky jsem dost cvičená sama od sebe.

Pak jsem se nedopatřením ocitla v roli lektorky a vysvětlovala, co vše už znám a také o mých minulých životech. Sice jsem toho ještě moc nevěděla, ale i tak to ty dva zajímalo. Což jsem se divila. Oba tak nějak ožili, jenže lektorka se opět rozčílila. A jak slyšela jméno Jully, tak to vypadalo, že vyletí z kůže.

Bylo mi jasné, že ví, o co jde a že tu nebyly od začátku vzájemné sympatie, tak to pochopitelně muselo takto dopadnout. Vzala si mne na starost sama a chtěla, abych se s její pomocí dostala znovu k Jully. Tam jak jsem stála u okna a pak jak jsem se viděla v té mučírně a nemohla zemřít.

Neměla jsem zájem, ani mi to nešlo, jakoby se ve mně něco bloklo, jako když se dvířka zavřou na petlici, prostě bylo zavřeno před zuřivou Lvicí. Začínalo to nabírat obrátky a Lvice řekla, že ta moje terapeutka vše udělala špatně, že mě měla nechat skočit z okna, že jsem měla umřít, že je to všechno špatně, že je to trestuhodné.

To už na mne bylo dost, snažila jsem se být slušná, bránila moji kamarádku Rybičku, přece jen terapie dělala léta a je na to vyškolená od nejlepšího lektora u nás. Lvice chtěla vědět jméno, ale zřejmě nějakým osudovým řízením jsem zapomněla jeho jméno.  Všechno to podle Lvice byly nedůvěryhodné osoby a podle ní jsem měla velké štěstí, že jsem přišla za ní. Pasovala se do role zachránkyně a příští víkend hodlala na mne intenzivně pracovat. To jsme se měly sejít na jakési chatě poblíž Prahy.

 Bylo mi jasné, že tam rozhodně nepojedu, nic jsem neříkala a prostě tam nejela. Ale v postatě jsem přišla o těžce vydělané peníze a neměla ani ten potřebný certifikát. Vnímala jsem to jako útěk ze Lví klece a záchranu mého života. Doma jsem se podívala, co to mělo znamenat a ta Lvice také byla součástí rozvášněného davu stojící pod okny toho hradu. Chtěla mne vidět mrtvou, nenáviděla Jully. Odpustila jsem jí a jen mi bylo smutno z toho, že je to v podstatě podvodnice, která z lidí bere energii a bohužel ještě i peníze. Taková jsem být nechtěla a nebyla. Bohu díky za to. Zase jsem byla vyléčená a ztratila další iluze o lidech, kteří by měli pomáhat druhým a být na vyšší duchovní úrovni. Opak byl pravdou.

 Rybička se také rozzlobila, co si ta ženská vůbec dovolila a Poustevník byl opět v klidu a naznal, že pro mne opět poučení, je to zkrátka škola života, prý se, mám ještě co učit. Tak jsem si řekla, že se mám fakt na co těšit, doufala jsem, že i v tom dobrém, toho zlého už bylo docela dost. 

 

Otec z Egypta

Zuby byla moje slabina od malička. Už v pěti letech jsem utekla ze zubařského křesla, bála jsem se vrtání zubu. Ve třinácti letech jsem si zažila zánět okostice, dva týdny na antibiotikách. Nejvíc mi pomohla moje babička a její léčba tvarohem. Přikládala jsem si ho v gáze na tvář a věřila, že tohle je ten nejlepší lék na světě. Vytáhl mi zánět z dásně. Záněty jsem měla stále a díky nim jsem přišla o dost zubů.

Tentokrát se zánět objevil pod můstkem. Můstky jsem měla dva v pětadvaceti letech na obou stranách na dolních čelistech.  Nebyla to zrovna vhodná doba v pátek odpoledne, hledat zubaře. Kamarádka ze střelnice měla známého, rodinného zubaře a domluvila mi s ním schůzku u něj v domě. Jenže ten mi sdělil, že není blázen, aby si na mém můstku zničil nástroje.

Snažila jsem se zuby poléčit sama, ale to zabralo jen na chvíli, ani léčivá voda ani technika sklenice vody ze Silvovky nezabrala. Už jsem se modlila a pak jsem si říkala, že musím trpět za své hříchy z minulých životů. Ptala jsem se i léčitele Václava a ten mi řekl, že mám oslabenou dráhu plic a tlustého střeva. Ani jsem se nedivila, nemohla jsem strávit a rozdýchat hodně věcí. Tak nějak jsem tu bolest přijala.  A pak se stal doslova zázrak.

 Volala mi moje známá ze Silvovky. Dala mi číslo na léčitele, který na dálku dokáže stáhnout jakoukoliv bolest a to zcela zdarma. Bolest se stupňovala, tak jsem to zkusila hned a nijak jsem neotálela. Kupodivu vzal telefon téměř okamžitě, a jelikož jsem nebyla připravená, tak jsem něco zamumlala, něco ve stylu, že mám na něj číslo od své známé z Brna.

 Pak už mluvil on, poznal, že mám problém se šestkou vpravo dole a že tam mám zánět, že mi ho stáhne a že mám zavolat další den a pak ještě jednou a bude to dobré. Už jen když řekl, už vás dělám, už vás dělám, tak jsem se zklidnila a cítila zvláštní vibrace. Netušila jsem, jak to dělá a co vlastně dělá, ale v tu chvíli mi to bylo jedno, hlavně že mi bolest polevovala.

Koukala jsem jako blázen, otupělá bolestí a překvapená, jak je to možné, že jsem začala cítit úlevu a pak se uvolnil hnis a vyplivla jsem doslova chuchvalec krvavé hmoty. Rozhodně se mi neskutečně ulevilo, po dalším působení taktéž, ale neriskovala jsem a snažila se to řešit i ve hmotě. Opět mi osud poslal do cesty pomocnou ruku. Věruška malířka, se mi snažila vrátit to co, mi udělala nebo spíš neudělala v minulém životě. Stále litovala toho, že tenkrát nepomohla  Cecile. Byla pokorná a vlídná.

Měla svoji dobrou zubařku, která mi můstek strhla a pak zub vytrhla. Obdivovala, že jsem vydržela trhání, i když injekce nezabrala kvůli tomu zánětu.  Dovedla jsem i dceru na kontrolu jejích zubů. To už nebylo tak v klidu. Kristýnka chtěla vědět, co paní zubařka bere do ruky za nástroj, chtěla vše vysvětlit. Šlo jen o kontrolu, dceru nic nebolelo, ale trvala na tom, že jí to paní doktorka musí všechno říct.

Na oplátku jí namalovala obrázek. Pro paní doktorku to bylo velké překvapení, obrázek si vystavila v ordinaci. Neměla nás za blázny, ani jsem se nedivila, když mi sdělila, že je také ve znamení Berana.    

Ten léčitel byl také Beran. A když jsem s ním mluvila po třetí, tak jsem mu řekla, jak se to pěkně schází, tak řekl, že jsou ty holky moje sestry z Egypta a on je náš otec. Ten člověk mne začal zajímat čím dál víc a rozhodla jsem se, že se za ním s dcerou vydám. Nebylo to od nás moc blízko, poprvé jsem jela sama a na druhou návštěvu se mnou jela  další známá, také sestřička z Egypta. Její dcera měla velké zdravotní problémy, neustále omdlévala a lékaři neznali příčinu jejích zdravotních obtíží. Tentokrát jela ona svým vozem.

Přemýšlela jsem, kde asi ten léčitel bydlí. Rozhodně jsem nečekala nějakou rezidenci. Byla to jen malá vesnička. Sjelo se z velkého kopce, jeho domek byl hned pod tím kopcem vlevo.  Domeček to byl jako z pohádky modro růžové zbarvení uprostřed zahrady, včetně potůčku a dřevěné budky na dvorku, která sloužila jako WC. Dokonalá idylka. Otevřela jsem velkou bránu a po cestičce do mírného kopečku jsme šly ke dveřím. Ty byly otevřené, ale byla tam ještě chodbička a pak další dveře do místnosti.

Léčitel nás slyšel a nabádal nás, abychom vešly, že je otevřeno.  Strčila jsem dovnitř nejdřív moji dceru. Byla vybavená pastelkami a prázdnými papíry. Mně nemohly chybět karty a vzala jsem, již několikrát osvědčenou slivovici.  

Světnička to byla jako ze starých časů, jak u mojí babičky, kachlová kamna, postel a vedle stůl se dvěma židlemi. Obyčejný nábytek, ale neobyčejný člověk seděl na stoličce uprostřed místnosti. Před ním další stolička otočná.  Na kamnech velká svíčka, na stěnách svaté obrázky a další zajímavosti, také obrazy s člověkem a orgány uvnitř těla. U jeho nohou ležel velký kovový nilský kříž.

Vybízel nás, abychom se posadily. Kristýnka se nebála, naopak hned si sedla k němu na stoličku a zeptala se, zda chce, aby ho namalovala. Léčitel se zasmál a byl nadšený, jaká je to šikovná holčička. Řekl o ní, že je to velká léčitelka, že bude šikovná a chytrá, že to daleko dotáhne.

Nikdo by netypoval, že tenhle děda v montérkách a kostkované košili je věhlasný léčitel.  Diagnózu určoval velkým kyvadlem, v podstatě to připomínalo velkou měděnou spirálu. Přikládal ruce na jednotlivé části těla, podmínkou bylo říci po úkonu, Bohu díky amen, to aby léčba zabrala. Dcera vyšla v podstatě dobře. Žádné vážné problémy. Zuby nemá špatné po mně. Což je pro ni obrovské štěstí.  

Cítila jsem z jeho rukou nádherné teplo a bylo mi dobře na těle i na duši. Už jsem nepochybovala, že tenhle úžasný človíček je můj otec z minulého života. Řekl, že jsem byla princezna v Egyptě, jeho nejstarší dcera a že mám za úkol starat se teď o ty ostatní, nejen o mladší sourozence, že jsem ze všech nejsilnější.

Dcera malovala obrázek, ale jiný než obvykle s člověkem a jeho orgány i pověstnými pavouky a housenkami. Malovala, jak mimozemšťané dali něco lidem v Egyptě a že my dva jsme to schovali, aby to ti lidi nezničili. To mi hlava nebrala. Ale léčitel řekl, že je to tak, že ta holka ví všechno. Zato já měla pocit, že nevím vůbec nic a bylo mi to najednou nějak jedno.

 Po cestě zpět jsem přemýšlela, co to zase mělo znamenat. Často jsem si vzpomínala na Poustevníka, jak řekl, že všechno začalo v Egyptě, že odtud se známe.  Ale ti mimozemšťané mi tam nějak nepasovali, i když už bych se snad ničemu nedivila, ani tomu, že jsem z jiné planety. Tenhle pozemský svět byl pro mě někdy doslova utrpením.

Léčitel mi dodal sílu, zase jsem měla elán a radost ze života a také z toho, že jsem dostala kyvadlo, to samé jako měl on, ale v menším provedení a začala jsem také dělat diagnózy. Nakreslila jsem půlkruh na procenta a určovala, z kolika procent fungují orgány, tak jak to dělal léčitel Václav. Šlo mi to skvěle.  Byl to pro mne další posun v mém duchovním bádání.

 

 Matka z Francie

Opravdu jsem se s tím novým příjmením cítila mnohem lépe. Když jsem viděla své příspěvky v novinách, nemohla jsem se vynadívat, jak tam moje nové příjmení pasuje. Fotila jsem, co se dalo, hlavně děti na různých akcích, zvláště dcera byla fotogenická.  Její kudrnaté vlásky po ramena a jiskrné zelené oči byly nepřehlédnutelné.  Uměla se podívat, postavit a zapózovat, prostě dokonalá modelka. 

Jelikož byla okurková sezona, tak byli v redakci vděčni za každou maličkost. Mne to těšilo o to víc, ale stále jsem byla jen dopisovatelka, prostě jen žena z davu, byla jsem zvědavá, kdy konečně vyniknu.

V Brně u známých jsem byla také nepřehlédnutelná, obdivovali mne a těšili se na každou moji návštěvu. Jezdila jsem tam ráda a také jsem ráda poznávala další zajímavé lidi. Některé jsem znala již dříve jako paní reverentku Unitářů, dělala jsem jí horoskop před rokem. Ale teprve nyní jsem ji mohla poznat osobně.

Unitáři mi byli sympatičtí hlavně tím, že se jednalo o nedogmatické náboženské společenství, sdíleli s druhými jejich duchovní zkušenosti a zážitky, snažili se o porozumění a měli lásku k přírodě, zajímali se o přírodní léčbu a zdravou výživu.

V horoskopu ta žena měla, že si nese z minulého života zatížení ohledně dětí, proto v tomto životě neměla děti ani rodinu. Nepřipadalo mi to nijak zvláštní, každý má nějakou tu karmickou zátěž. Tato žena byla velmi vzdělaná, psala nejen básně. Toto společenství vydávalo také svůj časopis, pořádali různé akce a besedy.       

Zajímal mne jejich časopis Poutník a hlavně to, že bych tam mohla přispívat. Což se mi i podařilo. Párkrát jsem s paní reverentkou mluvila po telefonu a její hlas mi byl tak nějak blízký. Mluvila tak jako já, svižně, měla i podobnou rétoriku a vyjadřování. Bylo až neuvěřitelné, že mi ta žena byla podobná i fyzicky. Viděla jsem ji sice jen na fotografii na jejích stránkách a napadlo mne, že to nemůže být náhoda, že jsem ji poznala.    

Rozhodla jsem se vypátrat, proč tato šikovná žena nemohla mít děti. Už dlouho jsem lidem nelezla do minulých životů. Snažila jsem se žít v realitě tady a teď. Ale tohle jsem prostě musela zjistit.

To co jsem viděla, mne naprosto ohromilo. Byla to moje matka z Francie, dvorní dáma, tu kterou jsem tenkrát viděla v obrazárně.  Viděla jsem, jak rodila, viděla jsem sebe zabalenou v peřince, pak bílé světlo, asi jsem měla umřít, ale pak jsem zase žila. Držela mne cizí žena, nebylo mi to příjemné, tak jsem si dala pokyn, že se posouvám do pozdější doby

 To už mne moje matka držela na klíně, měla krásné šaty, vlasy vyčesané do drdolu. Bylo to v době, kdy jsem zřejmě začínala mluvit. Něco jsem jí říkala a ukazovala na lidi kolem. Bylo to v nějakém sál, hrála tam hudba, byla to nějaká slavnost na zámku. Bylo zvláštní, že jsem vnímala, co si myslí, co chtějí udělat. Jako bych jim viděla do hlavy.

Idylka dlouho netrvala, pak jsem viděla, jak mne odváží tím kočárem, který jsem často v tomto životě viděla ve snu, nebo když jsem byla nemocná v horečkách. Bylo mi z toho smutno, a když  jsem to konzultovala s léčitelem Františkem, který byl vlastně tenkrát mým zachráncem tak řekl, že jsem byla jasnovidné dítě a oni na tom zámku nechtěli, abych jim tzv. viděla do karet, což bylo vcelku logické.

 Měla jsem chuť říct paní reverentce, že je moje matka, ale neudělala jsem to, cítila jsem, že na to není vhodný čas. Snažila jsem se jí odpustit, ale neměla jsem vůči ní žádnou zášť. Nemohla si mne nechat, musela by odejít i ona ze zámku a určitě neměla kam. Muselo to pro ni být těžké, zvláště když si myslela, že mne zabili.

Tak začátek jsem měla jasný, ale to hlavní mi jasné nebylo. Nebylo mi jasné, proč musel Jeane Mariu zemřít , proč se obětoval, aby mohla Cecil žít. Netrvalo dlouho a taktéž v Brně u mé známé jsem poznala další souvislosti. Tohle město mi prostě bylo dáno osudem.

 

Geniální zámotky

 Už byl opět nový rok a tušila jsem, že se mi otevírají nové obzory. Pozice lektorky mi plně vyhovovala. O kurzy byl velký zájem. Lidé mi důvěřovali a chtěli se mít lépe. Chtěli být zdravější, šťastnější a spokojenější. V zimě bylo víc času. Nebyla práce na zahradě a jiné aktivity v přírodě. Což byl vhodný čas v teploučku si zameditovat.

Také jsem se snažila ukázat jim své schopnosti a hlavně jim pomoci v jejich vývoji. Osoby jsem viděla v něčem zamotané, některé byly pomačkané nebo pokroucené, zešedlé nebo byly k něčemu přilepené. Vždy to vyjadřovalo jejich životní pozici, starosti nebo zdravotní problémy.  Všechny jsem posílila a dávala do zlatého léčivého světla ve své léčebné laboratoři.  

Pozorovala jsem, že některé techniky Silvovy metody byly pro mé absolventky poněkud složitější. Přemýšlela jsem, že by to chtělo něco jednoduššího. Snadnějšího a názornějšího.  Použila jsem techniku snu, přála jsem si, aby se mi vyjevila účinná metoda proti negativním vlivům. 

V podstatě mne na to navedla lektorka Silvovy metody. Jedna žena se jí ptala, zda by mohla ovlivnit mysl svého manžela, aby doma umýval nádobí. Jenže ona toto zamítla a řekla, že ovlivňujeme pouze svoji mysl, nikoliv mysl druhého člověka.

 Toto mne začalo zajímat, přemítala jsem nad tím, proč by to nešlo. Když mozek v podstatě funguje jako vysílač a přijímač. A také když jsem někoho očistila, tak se stávalo, že za nějaký čas byl znovu oslabený nebo něčím znečištěný, tak jsem potřebovala takovou techniku, aby fungovala patřičná ochrana a také aby to bylo jednoduché a účinné.

Jakožto učitelka prvního stupně jsem potřebovala pro své žáky něco názorného, snadného a také aby to všichni zvládli. Povedlo se mi to hned první noc. Měla jsem pocit, že jsem v Egyptě u mumií, zamotávala jsem osobu do gázy. Nejdřív jsem nechápala, co to má znamenat a jak by mi toto mohlo být k užitku. Ale pak se objevilo něco jako housenka, která se zakuklila, aby se mohl vylíhnout motýl.

Po probuzení jsem nad tím přemýšlela a pak mi to došlo. Bylo to geniální. Osoba zamotaná do zámotku jako housenka se má vylepšit. Když dám určitou informaci při zamotávání, tak v podstatě působím na její podvědomí. Toto už nebyla Silvova metoda, toto už byla magie a moje technika.

Měla jsem neuvěřitelnou radost. Představila jsem si osobu ve své laboratoři, dala jsem si ji do zlatého kruhu, jak jsem dávala osoby i před tím a od hlavy k patě jsem ji zamotala a dala jsem informaci, která byla potřeba.

Vyzkoušela jsem to na spolužačce své dcery. Jitka začala moji dceru pomlouvat a štvát proti ní ostatní spolužačky. Nechovala se hezky, přitom u nás měla vždy vše. Zamotala jsem ji do zámotku a dala informaci, že je spravedlivá vůči mé dceři. Zámotek zafungoval velmi rychle. Zlo, které vysílala spolužačka proti mé dceři, se jí vrátilo zpět, zlomila si nohu a trvalo, než se vyléčila.

Pochopila jsem, že ten zámotek je opravdu geniální záležitost. Pokud je člověk uzavřený v zámotku, tak nemůže škodit. To co vysílá, vrací se mu zpět. Přitom dostává šanci, aby se změnil k lepšímu.  Jenže se mu může stát něco špatného nebo může onemocnět, ale to je právě v důsledku toho, že má v sobě negace a ta se odráží na něj a k němu.

 Zámotek mi pomohl i ohledně učitelky mého syna, navrhovala, aby odešel ze školy. Přitom byl nejlepší student. Jenže se zamiloval do učitelky češtiny. Aby ji nějak zaujal, napsal do slohové práce dosti nechutné výrazy. Bylo to něco na způsob hororu, ale rozhodně se to nehodilo do školní výuky.

 Třídní učitelka ještě ten den zkolabovala, naštěstí v nemocnici, kde byla se studenty na praxi. Syna jsem také zamotala, aby neblbnul a povedlo se. Zklidnil se, vše se vysvětlilo a ze školy neodešel.

Toto jsem začala aplikovat i pro své klienty. Pokud jsem v kartách viděla, že mají nějaký vážný problém, navrhla jsem, že můžu zkusit osobu zamotat. Nepožadovala jsem za to finanční odměnu. Byla jsem ráda, že si toto mohu vyzkoušet. Jeden muž byl zlý na svoji manželku, po zamotání se mu rozdělal palec a ten začal hnisat.

Také osoba, která vydírala druhou osobu a obtěžovala svými telefonáty, byla zklidněná. Zámotek se opět osvědčil, osoba dala pokoj.  Bylo to považováno za zázrak.

Zámotky fungovaly také na osoby závislé na alkoholu. Sice jsem musela osobu zamotat ještě jednou, jelikož ze zámotku vylézala.  Za pár dní šel muž pracovat s rodinou na dřevo a neměl chuť pít.  Také muž, který se své partnerce odcizil, byl jako vyměněný. Vrátil se k ní a byl milý i uznalý.         

Pomocí zámotků se ukazovala pravda. Muž, o kterém měli pochybnosti, zda je loajální, po mém zamotání náhle onemocněl. Neměl totiž čisté úmysly, zlo se k němu vrátilo velmi rychle.

Zámotky jsem učila své absolventy na kurzy.  Zájem o kurz měli i pánové. Ženy sice byly v převaze, ale postupně se to tak nějak rozjelo a já mohla učit svoji metodu. I když pro některé to nebylo zase až tak snadné.

Alespoň poznali, že mentální práce není tak jednoduchá, a že vyžaduje jisté úsilí a hlavně víru i píli. Apelovala jsem na to, že je třeba meditovat každý den, že žádný učený z nebe nespadl. Chtělo to praxi a také trpělivost.

Některé osoby se nechtěly nechat zamotat, něco z nich vylézalo, zámotky se trhaly, někteří dokonce ze zámotku unikli. Jiní si stavěli před sebe různé předměty, bylo i pár případů, kdy se z nich staly různé příšery a zrůdy. To už bylo vidět, že v těchto lidech je opravdu velké zlo i nenávist.

 U některých zase byla vidět křídla, náznak toho, že osoba bude brzy vyčištěná. Vše bylo naprosto individuální, nikdy jsem nevěděla, jak se člověk bude chovat, co se bude dít. Byla to velmi dobrodružná a zajímavá práce. Nejvíc mne těšilo, když jsem mohla pomoci v boji proti zlu. 

Zámotky fungovaly také jako ochrana proti negativním vlivům. Při uzdravování i léčení.  Zamotávání absolventům šlo docela dobře, ale když měli zámotek po čase zkontrolovat, jak se vyvíjí, tak to už bylo složitější.

Bylo třeba dát si pokyn, že chtějí vidět určitou osobu v zámotku, počkat a soustředit se, nespěchat. Kdo měl menší představivost, doporučovala jsem programovat vynikající paměť a soustředění, nebát se své fantazie, konat a použít cokoliv je napadne.

 

Velká křivda

Stále jsem musela přemýšlet nad tím, co s tím nakladatelem se tam stalo. Cítila jsem ublížení a nedocenění od jeho osoby. Také lítost a zároveň i lásku a obdiv k němu. Nechápala jsem to a dala jsem si za úkol na to přijít a podařilo se mi to. Jenže to bylo docela šokující.

Utíkala jsem jako šílená, když jsem slyšela, že je v ohrožení života. Věděla jsem, že se k němu jen tak nedostanu. Ale byla jsem odhodlaná udělat cokoliv. Jeho honosný dům hlídali strážci a musela jsem použít lest. Spatřila jsem služku, která něco vynášela ven, dala jsem jí jeden svůj zlatý náramek a půjčila si její šaty.

Dostala jsem se do domu a snažila se ho najít. Plížila jsem se podél zdí a pomocí svého srdce jsem došla až před dveře jeho pokoje. Měla jsem štěstí, nikdo tam nebyl. Vešla jsem dovnitř a uviděla ho tam ležet v křesle.

Měl ovázaný hrudník, krev prosakovala přes obvaz. Rychle dýchal, jeho tělo bylo bezvládné, pochopila jsem, že umírá. Dala jsem mu ruce na spánky jeho hlavy. Pootevřel oči a lehce pohnul hlavou do strany. Nechtěl, abych ho držela, nebyl rád, že mne vidí. Ihned zavřel oči a nechtěl se na mne dívat. Jeho tělo se začalo třást, tento smrtelný třes byl přímo děsivý.

Dala jsem svoji ruku na jeho hrudník a druhou na svoje srdce. Síla mojí lásky ho mohla uzdravit. Nad jeho hlavou jsem uviděla bílé světlo, které se začalo vzdalovat. Už jsem si myslela, že mám vyhráno, ale on nechtěl přijmout moji energii. Chytil mne v té mrtvolné křeči za ruku, a odtrhl ji. Nechápala jsem, kde se v něm vzala ta síla.

Světlo se rychle vrátilo zpět a jeho duše se odpoutávala od těla a visela jen na vlásku. Křičela jsem, že nesmí zemřít, že mu pomůžu, jen mi musí věřit, musí mne milovat. Jenže on to takto nechtěl. Stříbrná nitka se přetrhla a jeho duše se odpoutala od těla. Viděla jsem, jakoby se přilepila na strop.

V domě se rozléhal křik a několik lidí běželo do pokoje. Věděla jsem, že mne tu nesmí najít. Neměla jsem jinou možnost, než skočit z okna. Bylo to docela vysoko, ale neměla jsem na výběr. Měla jsem na nohou boty s vysokými podpatky, které mi schovávaly dlouhé sukně.  Nechtěla jsem se jich vzdát, utíkala jsem, ale pak se mi podvrkla noha a já ucítila prudkou bolest.  Už jsem byla docela daleko od toho domu, přesto jsem utíkala jako šílená. Pak jsem bolestí padla a probudila se s ještě větší bolestí na srdci.

Nechápala jsem, proč nechtěl, abych mu pomohla a zkusila se podívat v meditaci. Opět jsem utíkala, musela jsem se jít podívat na toho úchvatného muže. Běžela jsem opět jako smyslů zbavená. V dálce byl vidět zlatý kočár a v něm přijížděl král Slunce. Chtěla jsem co nejblíže k němu, ale bylo mi řečeno, že jsem nebyla vybraná.  Moje touha byla tak silná, že jsem zřejmě přivolala mdloby jedné z vybraných dívek a tak nakonec mne strčili místo ní do řady.

Z kočáru vystoupil vysoký urostlý Říman, celý ve zlatě, tvářil se povýšeně, procházel rázně, ale přece jen se zastavil u každé dívky a pohlédl jí do očí. Všichni se mu klaněli a obdivně křičeli a vzývali ho jako nějakého Boha. Když došel ke mně, polilo mne horko. Zadíval se také do mých očí a prudce do mne strčil se slovy, co tu dělám, že jsem příliš obyčejná.

Ucítila jsem ta slova v srdci jako bodnutí nožem. Oči se mi zalily slzami. Nechápala jsem, proč mi to řekl, když mne ani neznal. Jeho ego mu nedovolilo vidět lidem do duše. Uvědomila jsem si tady a teď, že to byl v podstatě duševní chudák. Obklopen zlatem a slávou, možná jsem ho mohla zachránit, nemusel tenkrát zemřít. Vybral si to sám. Pochopila jsem, proč jsem cítila hned zpočátku tu křivdu. Udělala jsem na něj odpuštění, v podstatě jsem mu možná odpustila už tenkrát, ale věděla jsem, že tímto nic nezkazím, naopak. Bylo to něco podobného jako s mým Rytířem.

Ve světelné kouli zářil a vypadal jako církevní hodnostář, pak se zhroutil k zemi, v ruce držel pohár, ten mu vypadl z ruky. Zřejmě ho otrávili. Viděla jsem kostel ve Francii. Ale sebe jsem tam neviděla. Zřejmě jsem tam ještě nebyla nebo jsem tam už nebyla. Přece se mne jako malou snažili odstranit co nejdříve. Pomyslela jsem si, jestli v tom také neměl tak trochu prsty. Vůbec bych se tomu nedivila. Odpustila bych mu možná cokoliv.

 

Moje první meditace odpuštění

Čím dál víc jsem si potvrzovala, že problémy, které lidé mají v současnosti, pochází z jejich minulých životů. To, co nestihli, opomenuli nebo nezvládli, přesouvá se do dalších životů. Je jedno v jakých oblastech. Vše se vrátí a je ještě těžší než dříve. Je dobré poznat, proč to tak je a pak udělat odpuštění. Pokud byli lidé zablokování právě touto zátěží, tak se v životě nemohli posunout. Ani magie pak nefungovala, bylo potřeba najít příčinu a odstranit ji.

Jedna moje klientka měla problémy se svým manželem, nechala proč je na ni zlý, proč se chová arogantně a proč ji nemá rád. V kartách jsem viděla, že mu něco provedla v minulých životech a on jí to nyní vrací. Žena sice absolvovala můj kurz a působila na něj nestále, ale vždy se zklidnil jen na chvíli. Proto jsem jí nabídla, že by mohla dojít na meditaci individuální a že uděláme odpuštění.

 Vzpomněla jsem si na své předchozí ne moc vydařené kurzy návratu do minulých životů a měla jsem trochu obavu, ale rozhodla jsem, že to udělám jinak. Začaly jsme očistou čaker, nejlépe šla ženě fialová barva, viděla ji čistou a jasnou.  Pak jsem požádala Anděle a světelné bytosti, aby nám pomohli otevřít bránu do jejího podvědomí.

Viděla jsem vše s ní. Nejdřív se ukázala malá holčička, měla vyděšené oči. Schovávala se za keřem, byla dost vyděšená. Žena viděla jen ty obrovské hnědé oči, ale neměla pocit, že by to byla ona. Pak v dálce uviděla jezdce na koních. Rychle se od ní vzdalovali. Kousek odtud byla vypálená vesnice. Ta holčička se tam zřejmě schovala. Vypadalo to, že žena byla mezi těmi jezdci. Doporučila jsem představit si tu holčičku ve světelné bublině a poslat ji do Světla.

Odříkala po mně, že jí prosí za odpuštění a že ji propouští do Světla, odpustila i sama sobě a pak jsme pokračovaly dál. To už jí šlo skoro samo. Viděla loď a na ní velký stěžeň, v dálce viděla zničené město, bylo na nějakém ostrově. Když se dívala z lodě na tu stranu, cítila velkou tíhu na hrudníku a velmi těžké nohy. Bylo jí moc smutno a vše bylo jí to moc líto. Daly jsme celé město do světelné bubliny a udělala odpuštění. Divila se, že to všechno vidím s ní. Bylo to pro naprosto nepochopitelné. 

Jako poslední viděla dva muže, kteří se prali. Pak jeden toho druhého zabil. Jedním z těch mužů byla ona sama, držela v ruce dýku a vůbec jí to nebylo líto, že je muž mrtvý. Šla ke srubu a brala si tam kožešiny. V tom mrtvém muži poznala svého současného manžela. Dala ho v představě do světelné bubliny, opět udělala na něj odpuštění a poslala ho do světla. Tentokrát to tak lehce nešlo, koule tmavla a ztěžkla.  Podařilo se to a ženě se nesmírně ulevilo. Tíha na hrudníku ustoupila a sama pak řekla, že je úžasné, že toto ví. Pochopila, proč byl na ni manžel tak zlý.

Za pár dní po meditaci odpuštění se začala situace doma měnit. Manžel byl vstřícný a milý. Žena nemohla věřit vlastním očím, ani lidé v jeho okolí. Když jsem zjistila, že její dcera chodila na venkově do třídy s mojí dcerou, tak jsem si říkala, jak je svět malý. Její dcera se kamarádila s mojí dcerou i v  družině. Párkrát u nich moje dcera byla. I když se Kristýna s ostatními děvčaty neshodla, tak s touto holčinou se nikdy nepohádala. Maminka Adriany byla prostě duchovně naladěná. Což nebyl každý, mnoho lidí na minulé životy nevěřilo. Nikomu jsem to nenutila.        

Líbilo se mi povídání, které jsem vyzkoušela ve svojí první meditaci. Vypadalo to takto:

Odpouštím všem, kteří mi ublížili, v tomto či v životě minulých, vědomě či nevědomě, a to po celé linii časů od počátku věků, odpouštím vám, propouštím vás, miluji vás. Prosím za odpuštění všechny, kterým jsem ublížila, v tomto životě či v životě minulých, vědomě či nevědomě, a to po celé linii časů, od počátku věků, odpusťte prosím, propouštím vás, miluji vás, odpouštím i sama sobě, pokud jsem si ublížila, vědomě či nevědomě, v tomto či v životech minulých a to po celé linii časů od počátku věků, opouštím si, propouštím se, miluji se a tak to je.   

 

 Velký vezír po druhé

Po několik nocí jsem cítila, že na mne jdou nějaké útoky. Ani jsem se nedivila, útoky zesilovaly a byla jsem vcelku připravená jim čelit. Jenže toto bylo něco zvláštního, nafukovalo se mi břicho, jako bych byla těhotná. Přestala jsem se bát a rozhodla se, že zjistím, o co jde. Dostala jsem se do astrálu, kde jsem s nějakým mužem probírala staré věci, moc mne to nebavilo. Mezi těmi věcmi bylo něco jako dýchací přístroj. Nechápala jsem, kdo to je a co vlastně chce.   

Když přišel můj známý z vinotéky, který už vinotéku neměl a několik let neměl práci a bohužel k tomu i velké dluhy. Dlužil mi také, občas přišel s vínem a omluvou, že nemá, choval se jako hrabě a vždy jsem se nad ním slitovala a dokonce mu zdarma vyložila i karty. Bylo to stále dokonale, měl se odpoutat od manželky a začít znovu a jinde. Když opět naříkal, jak je na tom špatně i fyzicky, že je stále unavený a bolí ho hlava, napadlo mne, jestli na sobě nemá ducha. Sdělil mi, že je to možné, neboť zemřel jeho známý

 Myslela jsem, že je to legrace. Nevěřila jsem, že zemřel můj idol, velký vezír z Egypta. Mohl se jím stát, kdybych mu to nepokazila. Bohužel to byla pravda a já poznala, že to byl on, jak za mnou chodil a probíral ty staré věci. V podstatě se udusil, neměl v pořádku plíce a poslední dny svého života nosil na zádech dýchací přístroj. Takže mi bylo vše jasné.

Ukázal se mi takový, jakého jsem ho viděla naposled. Blonďaté vlasy svázané do ohonu, díval se na mne něžně svýma modrýma očima a natahoval ke mně ruce. Prosil za odpuštění. Dávno jsem mu odpustila. Dala jsem ho do světelné bubliny, udělal prosbu Ježíšovi a šla s ním na procházku do lesa, kde bývala jeho maringotka. Tu prodal a jeho kočka Máša se mu v lese ztratila. Nyní se s ní setkal, byla také po smrti. Bylo to velmi dojemné setkání.

Po celou dobu mi tekly slzy a pak jsem za ní vešla do bubliny a objala ho. Bylo mi neskutečně krásně a nechtělo se mi odtud. Nechtěla jsem ho pustit. Jakoby mne něco z té bubliny vypudilo, Anděl naznačoval, že musí nahoru. Přicházelo ke mně bílé světlo a jeho zář byla tak silná a zároveň uklidňující, že jsem usnula

Když jsem se probudila, tak jsem měla velký strach, že odešel. Ale nestalo se tak. Nyní zase on přišel ke mně, objal mne a já cítila to nádherné světlo a lásku. Zmocnil se mi pocit neuvěřitelného dojetí a bylo mi moc líto, že zemřel. Naposled jsem ho viděla před pár lety v kině, kde dělal promítače. Pozdravili jsme se a zeptal se, co stále dělám. Byla jsem tam s přítelem a věděla jsem, že i on má přítelkyni, nastěhoval se k ní do domu, přesně jak jsem mu kdysi předpověděla.  

Slzy mi tekly proudem a on ve světelné bublině odcházel do Světla. Cítila jsem silný tlak na hrudníku a bolest u srdce. Říkala jsem si, že kdyby byl se mnou nemusel by zemřít, určitě bych ho vyléčila. Ale osud to chtěl jinak, v podstatě se takto rozhodl on sám.  Ztěžka jsem vydechla a s novým nádech jsem viděla světelnou bránu, do které vplouvali se svojí milovanou kočkou. Poděkovala jsem Ježíšovi a bylo mi tak nějak dobře na duši a zároveň smutno. Tímto jsem uzavřela tanečnici z Egypta, jenže jsem netušila, že to ještě není všechno, co se mám dozvědět.

 

Hlavně se nevzdávat

Dalo se čekat, že se černý mág bude bránit. Když viděl článek v novinách, byl naprosto nepříčetný a prohlásil mě za zrůdu, za psychopatku, za blázna a naznal,že je potřeba mne zničit. Netajil se tím, že by mne nejraději upálil anebo utopil. Ani jsem se nedivila. Uhodila jsem hřebíček na hlavičku, ale tím jsem si nevědomě podepsala pomyslný ortel.

Zmanipuloval lidi z redakce, viděla jsem tam černé příšery a šéfredaktor vypadal jako černý skřet.  Poslala jsem novému starostovi také tento článek a dotaz, jak se bude řešit záležitost s útulkem. Paní Jana šla na schůzi jedné politické strany a tam se zmínila o mém článku a problematice s útulkem. Všiml si jí tam novinář z dalšího místního tisku.  Mluvil po telefonu i se mnou. Očekávaly jsme, že se sejdeme osobně, ale už se tak nestalo. Prakticky si přivlastnil naše informace, napsal článek na hlavní stránku a nakonec byl potrestán muž, který ligu na ochranu zvířat vedl. Zmizel neznámo kam, údajně i s penězi. Město se útulku ujalo a Černý mág byl, jak se říká za vodou.

Útoky samozřejmě pokračovaly, Mikeš často v noci vrčel a zaháněl zlé síly i duchy. Max měl trávicí problémy a mně odpadl kurz ve Štramberku. Bylo mi jasné, že je to práce černého mága, že se mi odhlásilo plno zájemců. Kvůli pár lidem nemělo cenu jet takovou dálku.

Nijak jsem toho nelitovala, byla jsem ve spojení s ženou, která mi dala úžasný námět do mé další knížky. Její tchán byl léčitel a bohužel se neuměl ochránit před černou magií a zemřel. Několik jiných léčitelů nezávisle na sobě řeklo, že byl obětí vúdú magie.  Byl velmi úspěšný a spolupracoval s lékaři a významnými docenty.  Jezdíval často i do našeho města.

 Duch mi chtěl také pomoci, po té co jsem ho očistila, což nebylo příliš jednoduché.  Poprosila jsem ho o poléčení mého kocoura, stále měl v dásních zánět. Viděla jsem, jak mu vytahuje jednotlivé zuby z dásně a čistí je, kocour spal vedle mne a po celou dobu sebou divně škubal, vydával zvláštní zvuky, ale neprobudil se.

Čím dál víc lidí chápalo, že černá magie je velmi nebezpečná a že je nutné se umět bránit. Dala jsem do válce všechny, které ovládá černý mág. Válec se nafukoval a pak zčernal. Zamrazila jsem ho a dala informaci v modrých paprscích, že jsou všichni zbaveni jeho magie. Ale nebylo to tak snadné.  Měla jsem dojem, že snad celé město je zabalené v černém slizu.

Dlouholetý známý paní Jany, byl často nemocný a dokonce skončil v nemocnici. Lékaři si s ním nevěděli rady. V jeho domě byly negativní bytosti a energie. V domě naproti nim se kdysi provozovala černá magie, dokonce tam našli mumifikované dítě. V této ulici mnoho lidí předčasně zemřelo. Bylo velmi zajímavé, že v tom domě bydlel spolupracovník černého mága. Také jsem se na něj dívala i na jeho manželku a oba vypadali jako černé housenky.  

Tento jeho známý pracoval také na úřadě, před pár lety jsem u něj byla v kanceláři s mým bývalým manželem, který mu byl sdělit, že si nepřeje, aby se stromy kácely. Pokácely se tam keře pod okny, sousedka v prvním patře byla překvapená, stejně jako další nájemníci, netušili, že keře zmizí. Po jednom tom keři se náš Mikeš vyšplhal jako kotě a vlez do jejich ložnice.

Předložili jsme mu můj článek, který vyšel v novinách. Také jsem řekla, že se klidně nechám přivázat ke stromu. Další stromy se tam už nekácely. Dokonce mému bývalému manželovi bylo řečeno, že tam  chlapi nechtějí jet, že se bojí té jeho šílené ženské.  Měli totiž v úmyslu později něco pokácet, ale nestalo se tak. Udělala jsem tam důkladnou ochranu.

Černý mág řádil jako šílený. Když mi můj bývalý manžel sdělil, že jeho kocour Max se víc než tři hodiny neukázal. Měl dojem, že se kocour už nenajde. V meditaci jsem viděla, že je někde zavřený a nemůže ven. Ukázaly se mi domky a zahrady, které byly hned za panelovým domem.   Nakázala jsem mu, aby tam šel a ptal se lidí, jestli ho neviděli. Jenže jemu se nechtělo. Propojila jsem kocoura s bytem, a také s informací, že je zpět doma a že spaluji vše negativní, co mu v tom brání.  Ukázala se mi hlava mého bývalého manžela, možná si podvědomě i vědomě přál, aby se kocour ztratil.

Šli jsme s naším kocourem ho hledat, slyšeli jsme mňoukání v těch zahradách.  Ale kocour se neukázal.  Odvedla jsem Mikeše domů a s přítelem jsme se šli zeptat lidí. Podle mňoukání i mé

meditace jsem vytipovala pár domků, kde by kocour mohl být. Jenže ten domek kde to bylo nejpravděpodobnější,  byl bohužel opuštěný a nesvítilo se tam. Vypadalo to, že tam nikdo nebydlí. Soused vedle potvrdil, že tam nikdo není, zemřela tam majitelka a dům je dlouho opuštěný. Zahrada také byla zpustlá. Na tu jsem se dostala přes zítku z druhého domku.  Starší žena, která nám otevřela, nemohla věřit vlastním očím, že se ptám na kocoura. Celé odpoledne mňoukal na jejím dvorku, shazoval květináče a vše co tam bylo. Chtěl vylézt zpět, ale nemohl, zítka byla dost vysoká. Před půl hodinou, než jsme přišli, mu tam dala žebřík, aby mohl vylézt.  Poznala mě, venčila jsem často Mikeše a někdy jsme se bavily přes plot zahrady. 

Když jsme opět slyšeli mňoukání, tak jsem se rozhodla, že ho půjdu do té zarostlé zahrady najít. Použila jsem žebřík a prodírala se porostem, byla tam i stará vana a nějaké harampádí. Hrozilo, že jsem se tam mohla poranit, ale rozhodně bych nečekala, že mne napadne cizí kocour. Rezavá koule náhle přistála na mé noze a zaryla se mi pod kolenem pravé nohy. Lekla jsem se a prudce kopla nohou dopředu.  Toho kocoura jsem znala, často se tam potloukal a Mikeš se ho bál. Max byl statečnější, ale zřejmě ho tentokrát zahnal do té zahrady a možná se prali na zídce. Jenže pak Max spadl a ocitl se na dvorku té staré paní.  Nevnímala jsem bolest, měla jsem radost, když na nás můj bývalý manžel volal, že Max už je na chodníku u domu a jdou domů.

Byla to ode mne taková oběť pro kamaráda. Rána byla zralá na šití, ale nebála jsem se ani vztekliny. Poléčila jsem se v meditaci a nebrala jsem to nijak tragicky. Hlavní bylo, že Max byl zachráněný. V meditaci jsem také viděla, že na tom rezavém kocourovi je duch bývalé majitelky toho domu a ještě duch jejího manžela, jako by byli v tom domě uvěznění. Odvedla jsem je do Světla, děkovali mi a jen jsem jim vyčinila, že mohli přijít normálně a neměli mne tahat do zahrady a vozit se na kocourovi.

 

 Můj velký den

Těšila jsem se jako malé dítě na Ježíška. I když několik mých známých mohlo namítnout, že jsem blázen, když pojedu v pátek kolem náměstí v největším provozu, že mne budou řidiči proklínat. Ale věděla jsem, že vše půjde naprosto hladce, když si to řádně naprogramuju, včetně počasí. Začarovala jsem i policisty, aby se tam zbytečně neobjevovali. Dala jsem informaci, že cesta pro koníky je volná. Měli to sice jen pár kilometrů, ale mezi auty a ve městě by se nemuseli cítit zrovna nejlépe. Také jsem je posílila. Sál jsme nachystali dopoledne. Nebylo to nijak náročné. Můj bývalý manžel opět zajistil ozvučení a mikrofon. Míst tam bylo skoro sto, židle byly pohodlné. Stačilo dát na stůl bílé ubrusy a připravit knížky.

Měla jsem domluvenou kadeřnici, paní Evička byla moc šikovná a ochotná a nazvala jsem jí svojí dvorní kadeřnicí. Byla jsem u ní v salonu pár dní před křtem na melíru. Fialový odstín se hodil k mým šatům. V den křtu mne přišla učesat. Rodiče krásné dušičky mi dovezli od kamarádky nádhernou kytici také s fialovými květy a sami si šli dopoledne nafotit krásy našeho města. Slíbili, že přijedou z Tábora a zdokumentují profesionálně celý křest.

Šaty mi padly znamenitě, doplňky také. Náš kocour mne nemohl poznat, v podstatě ani já sebe nepoznávala. Opravdu jsem se musela pochválit, vypadala jsem jako pravá markýza. Ve vlasech se mi blýskala stříbrná čelenka. Paní Eva mne ještě nalíčila. Jenže až tak jsem si to neužívala, když jsem si přečetla pár výhružných sms zpráv, abych nestrkala nos, do čeho nemám a neodváděla ženy od manželů. Nechápala jsem to a napsala odpověď, že nechápu co se děje. Ten muž mi pak volal a vyhrožoval, že mne zabije.

Představovala jsem si katastrofický scénář, že na mne bude číhat nebezpečný maniak a zastřelí mne, až pojedu v povozu, stejně jak zastřelili amerického prezidenta nebo rakouského arcivévody v Sarajevu.  V kartách mi vyšlo, že ten člověk u mne určitě nebyl a že jsem mu nevykládala karty ani po telefonu, ale jeho manželce ano. Nevěděla jsem, jak je ten muž nebezpečný. Vypisoval stále dokola, a když jsem mu napsala, že půjdu na policii, tak se chvástal, že se policajtů nebojí, ale pak se přece jen odmlčel.

Napadlo mne, že to určitě zařídil černý mág, aby mi zkazil můj velký den. Naštěstí jsem stihla jít do meditace a toho chlapa jsem dala do exkrementů a zamrazila, vypadal jako rozzuřený démon. Aby toho nebylo málo, volal sběrač, že čeká u hřbitova na povoz, ale ten tam nepřijel. Poslala jsem tam přítele a koně už naštěstí byly na cestě. Dojeli jsme s Mazdou na náměstí přesně ve stejnou chvíli jako povoz, v podstatě jsme jeli kousek za nimi. Přesedla jsem a kochala se, jak všichni koukali a někteří neznalí situace nevěděli, co se děje. Bohužel si mohli myslet, že je to součást oslav Majálesu, který v té době probíhal. Ale vše už bylo přemístěno u zámku, dokonce i kolotoče, které ještě ten den stály na náměstí. Samozřejmě jsem se v meditaci také snažila, aby tam nebyly. Koně by se mohli lehce polekat a to by nebylo zrovna žádoucí.

Někteří byli na náměstí dřív, původně jsem měla plánovanou jízdu na půl třetí, ale vyjela jsem dříve. Můj přítel nestihl moji jízdu, musel jet zaparkovat Mazdu. V pátek odpoledne to vždy byl problém najít volné místo. Hnědáci byli jako vymalovaní, jen se leskli, postroje měli zdobené a jejich majitel byl oblečen do červené vestičky a na hlavě klobouček, stejně jako jeho spolujezdkyně. Všichni byli dokonale sladěni. Stejně jako já do fialových odstínů.

 Jízdu kolem náměstí jsem si patřičně užila, připadala jsem si jako princezna nebo jako nějaká celebrita. Fotografové se snažili, točili i video. Mávala jsem svým příznivcům, někteří stáli na chodníku a zdravili mě. Jedna moje klientka přišla se svými malými dětmi a její dcera se ptala, kdo je ta krásná paní. Rozhodně jsem se krásně cítila. František vypadal jako kovboj, napadlo ho vzít si k obleku klobouk, který si koupil na jedné akci před lety, byl to Country festival u nás ve městě. Synovi jsem tam koupila tričko s vlkem, které bylo jeho nejoblíbenější. I když se tentokrát moc nehodilo, tak si je vzal na sebe. Dcera opět šla ve své oblíbené černé barvě.

Před jízdou i po jízdě se někteří se mnou fotili, byla jsem ráda, že přijela i moje kamarádka Vlaďka. Určitě by jí nenapadlo před dvaceti lety, že se zúčastní takovéto akce. Nyní to byla moje účetní a také moje obdivovatelka. 

Koně mě dovezli před budovu. Sběrač chodil za bryčkou a koníci byli naprosto vzorní, neměli potřebu znečišťovat náměstí. Vždyť jsem jim dala do podvědomí informaci, že jsou v pohodě a že si to nechají na jindy a na jiném místo. Opravdu to tak bylo, sběrač sbíral jen jednou u hřbitova, kde se na začátku potkali.

Sál se rychle zaplňoval.  Očekávala jsem větší účast, ale bylo mi jasné, že černý mág nějak zasáhl. Dokonce jsem se doslechla, že pár lidem vyhrožoval, že pokud půjdou na křest mojí knihy, že jim to dá pocítit. Jeho přímý podřízený měl jít vysondovat, co se bude dít, ale bylo víc než prozřetelné, že jsem vyjela dřív, než bylo plánované, moji jízdu totiž nestihl. Ani media se neukázala, což jsem se nedivila, obě redakce byly zahalené v černém mračnu. Ani nakladatel nedorazil. Knížky mi tentokrát dovezl jeho syn, který v našem městě bydlí, oženil se tu. Už jsem pro něj nemusela být příliš obyčejná, jak řekl v minulém životě, ale cítila jsem, že mezi námi už je karma vyrovnaná, tak jsem to neřešila.

Další překvapení bylo, že něco před půl nocí v ten den se u kolotočů u zámku stala tragická nehoda. Jejich zaměstnanec mladý student byl smrtelně zraněn. Ihned mi došlo, že i tam bylo velké zlo a že toto jsem čistila. Moje bývalá kamarádka od kolotočů neustále útočila i na moji známou kartářku z Brna, byly v podstatě příbuzné, ale vznikla mezi nimi velká rivalita. Obě vykládaly karty. Bylo tam toho mezi nimi víc, ale jedno bylo jisté. U kolotočů to nebylo čisté. Vracelo se jim zpět vše špatné, co oni činili druhým, bohužel to odnesl nevinný chlapec. Ale v meditaci jsem zjistila, že to také byla jeho karma.

 

 Egypt versus Plejády

Tak nějak jsem už od začátku tušila, že s touto ženou přijde něco hodně zajímavého. Byla velmi šikovná už na kurzu magie. I když přijela se zpožděním a nestihla první blok meditací, tak potom velmi překvapila nejen mne, ale i ostatní absolventy. Přitom nečetla mé knížky jak ostatní. Jen tak nahlédla, ale neměla čas nic zkoušet ani důsledně studovat. Ukázalo se, že to ani nepotřebovala. Šlo jí to jak po másle. Což jsem tušila, když jsem na ni vytáhla karty s otázkou, zda máme začít bez ní, zda jí to nebude chybět. Vyšlo, že v žádném případě. Lev na trůně a další dvě velmi silné karty byly důkazem toho, že zazářila jako královna a nejen na kurzu.

 Při přípravné meditaci na kurz jsem ji viděla zavrtanou v hlíně, jak zajíce ve své jamce. Při kontrole na samotném kurzu jsem viděla, jak jí z hlavy ta hlína vylézá, ale to jsem si hned neuvědomila, že je to vlastně ta hlína z té jamky. Sama cítila mé působení, když jsem jí dávala do hlavy zlatou spirálu.

Za měsíc od absolvování kurzu se rozhodla, že přijde na meditaci odpuštění. Nejdřív jsem ji viděla, jak sedí u studny. Vedle ní byla dvě vědra, ale ona měla slabé ruce a nemohla ta vědra vzít. Posílila jsem ji s informací, že má dostatek síly a že je schopna si s vědry ke studni dojít. Byla to symbolika, že ji mohu pomoct dojít k jistému poznání a také k tomu, aby měla dostatek síly k uplatnění svých schopností.  A to jsem netušila, že jsem  potkaly v jednom minulém  životy.

Dveře do jejího podvědomí se otevřely lehce, i když zpočátku jsem cítila jistý neklid a viděla velké traviny jak v subtropech. Blance se otevřely dveře pouze napůl. Mohla pravou stranou vlézt za práh, ale jakoby se dveře o něco zarazily a nešly víc otevřít. Vnímala, že za nimi někdo stojí a brání jí v tom. Vnímala jsem to jako nějaké válečky k sobě přidělané, ale ne na pevno.

 Před ní stála šedá postava, neuměla ji identifikovat. Ale duch to nebyl. Nevěděla, jak dál. Navedla jsem ji ke klášteru a viděla, jak ji tam vezou. Nešla tam dobrovolně, byla k tomu přinucena. Pak už i ona uviděla další výjev. Byl tam muž podobný opatovi, přijel z jiného kláštera. Bylo jí s ním velmi dobře. Byly to takové spřízněné duše. Poznala v něm svého známého, kterému má tendenci pomoci v jeho životní situaci. Neměla zde pocit, že by v tomto životě došlo k něčemu vážnému, že by musela dělat odpuštění. Bylo nutné se vrátit v čase.

Linula se před ní kamenitá cesta. Obě jsme cítily tlak a brnění v končetinách a po celém těle. Lidé utíkali, zmateně i zběsile, snažili se dostat se do bezpečí. Byla mezi nimi. Táhla za sebou dřevěný vozík a někdo jí pomáhal.  Chvíli trvalo, než sama uviděla, že ve vozíku je její mrtvé dítě. Chlapec vypadal jako porcelánová panenka, bez krve a bez života.  Ona si nebyla zcela jistá, zda má odcházet. Možná by se i zastavila, kdyby ji druhá osoba nepobízela, aby šla rychle.

I přesto se stále ohlížela a byla velmi neklidná. Měla velké výčitky, že její manžel zůstal viset na kříži. Bylo tam plno křížů a ona poznala, že to byla doba starověkého Říma, tudíž doba velmi zlá. Nemusela by utíkat, nestalo by se jí to, co osobám na křížích, neměla zemřít. Jenže byla zmanipulovaná tím mužem, který jí pomáhal vést vozík. Myslela si, že je to její záchrana, ale on to dítě otrávil a měl také podíl na tom, že její manžel musel zemřít.

Jenže to se nikdy nedozvěděla. Pak mne náhle bodlo u srdce jako bodnutí dýkou. Ale nic takového se tam nedělo. To jen ona přemýšlela, že by šla manžela zabít, aby netrpěl. Dokonce k tomu měla i povolení. Viděla v dálce oranžovožlutou zář a táhlo ji to tam přímo neskutečně. Ptala se, co to je. Řekla jsem jí, že to byla Boží ochrana, ale věděla jsem, že to bylo něco zcela jiného. Ale musela jsem jí nechat, až se k tomu dopracuje ona sama.   

V tom mrtvém dítěti poznala opět svého známého, který byl také tím opatem, udělala na něj odpuštění. Ve světelné kouli zářil a koule se ladně vznesla nahoru. Udělala i odpuštění svému současnému manželovi, který byl i jejím manželem tenkrát. I když vůči němu neměla velké provinění, ale vyčítala si, že mu nepomohla a dýkou mu nepropíchla srdce.

V tom muži, který s ní táhl vozík, poznala bývalého ctitele, o hodně let mladšího. Měl o ni zájem, ale ona nechtěla podvést manžela. Ten muž byl do ní velmi zamilovaný. Také na něj udělala odpuštění.

Stále jsme dumaly nad tou osobou, která stála v šedém závoji před ní. Měla jsem pocit, že je to její svědomí. Tato osoba se objevila i v dalším výjevu v Egyptě. Zase uviděla tu oranžovou zář a připadalo jí, že zvláštně rotuje. Ucítila jsem neuvěřitelnou sílu a mrazení, bylo to velmi příjemné a měla jsem  radost, že vidím „svoje lidi“. Své Plejáďany, kteří přijeli učit pozemšťany, ale ti si bohužel tohoto nepovažovali a všechno pokazili.

Žena byla Egypťanka a poznala i moji osobu, viděla mne stát na útesu. Štíhlá postava s růžovým obličejem a s fialovými šaty na ni působila velmi příjemně.  Měla jsem radost, že se potvrzuje vše, co jsem cítila. Blanka z toho byla velmi překvapená.  Nechápala to. Nebylo jejím úkolem řešit Plejáďany, ale sama sebe. Tam všechno začalo. Také dostala od „nás“ schopnosti a měla pomáhat lidem, ale uzavřela se sama do sebe, když jí odmítl jeden muž. V podstatě nemohla žít milostný život, tak jak by chtěla, musela něco obětovat. J

Její výčitky a ukřivdění byly velmi silné. Bylo nutné udělat odpuštění hlavně na její osobu.  Proto jsem ji v přípravné meditaci viděla zavrtanou v díře. Také tak sebe viděla a po procesu odpuštění vnímala, že je konečně venku a že teprve nyní bude moci žít plnohodnotný život v lásce a harmonii. I mně se ulevilo a hlavně jsem byla šťastná, že jsem Plejáďanka a že můžu pomáhat lidem. 

 

 Šamanka na univerzitě

Zajímalo mne, jak vše zvládl Honzík, který obhajoval v den našeho odjezdu do Košic svoji bakalářskou práci na téma Tanec čarodějnic aneb analýza vybraných aspektů současného praktikování magie.  Napsal, že telepatie jednoznačně funguje, zrovna mi chtěl psát. Odjížděl na konferenci. Vše dopadlo na výbornou, ze státnic má jedničky, takže končí s červeným diplomem a práce se všem moc líbila. Dokonce ji nominovali na nějakou cenu za přínos v sociálních vědách. Děkoval mi za pomoc, jelikož vše klaplo úplně skvěle, byl klidný, vytáhl si dobré otázky, prostě všechno bylo v naprostém klidu a pohodě. Zajímal se, zda jsme s dcerou vše zvládly v Košicích.

Požádala jsem ho, zda si můžu dát na své webové stránky úryvky z jeho práce, zejména co se týkalo mé osoby. Souhlasil, chtěl, abych tam přidala i celou práci v online internetovém „repozitáři“ univerzitních prací. Šlo o to, že univerzita má na veškeré tyto práce autorská práva.

Honzík mne ve své práci vylíčil naprosto neuvěřitelně. Napsal to tak úžasně, že lépe by to určitě nikdo nevyjádřil. Nemohl použít moje pravé jméno, tak jsem dostala jméno paní Vrbová.

Napsal o mně toto:“ Tak jsem se na vás včera v meditaci dívala, abych jako věděla, s kým mám tu čest,“ spustí svým typickým, bezprostředním způsobem paní Vrbová, jen co vejdu do dveří jejího bytu. „a měl jste něco na ruce. Neměl jste ji někdy ošklivě zlomenou?

„No měl.“ Odpovídám já poněkud zaraženě. Zatímco pod nohy se mi ve dveřích plete veliký morovatý kocour. „Tak to vidíte. A pravá to byla, že ano? A občas vás bolí, co““ pokračuje zvesela, zatímco mě zve dovnitř a vede mě ke stolu v malé kuchyňce, kde nejčastěji pracuje. „Byla, a …ano, občas ano.“ Odpovídám já, trochu zaraženou tou vysokou, energickou černovlasou ženou přede mnou.

„Tak to vidíte, teď už to bude dobré, už jsem to odstranila. Ale dávejte si ve stáří pozor na revma, to by mohlo být ošklivé.“ Pokračuje ona a já si na její pozvání přisedám ke stolu. Jsem obklopený zářivě barevnými plakáty, změtí polštářků, vykládacích karet a obrázků Panny Marie a Ježíše Krista. O nohy se mi otírá tlustý kocour. Paní Vrbová sedí naproti mně, veselá a zářivě se usmívající uprostřed svého vlastního království. Faktem je, že mě ruka už od té doby nebolí.

Tak proběhlo moje první setkání s paní Vrbovou, šamanskou, duchovní učitelkou a jednou z mých nejvýznamnějších informátorek. Je to žena středního věku s vysokoškolským vzděláním humanitním zaměřením a magii provozuje v malém městě uprostřed hornatého kraje České republiky. Její magická praxe pro představuje hlavní zdroj obživy. Na krku se jí vždycky houpe zlatý křížek – její duchovní cesta je do značné míry formovaná hodně specifickou podobou křesťanství, bez uzardění ale užívá i velké množství konceptů z New Age. Dalším významným zdrojem magického vědění je tělo. Tělo jako takové sehrává v magické praxi jak roli subjektů, který vědění umožňuje a zprostředkovává, tak i objektu, k němuž se magická praxe vztahuje. Jakožto subjekt předává informace formou fyzických pocitů a určitým dílem se zapojuje téměř do všech výše popsaných epistemických procesů. Tělo především formou nejrůznějších bolestí či nepříjemným pocitů varuje před nejrůznějšími formami ohrožení.

Paní Vrbová například popisuje ostré píchání v noze, když pracovala s klientkou, která byla zasažena černou magií. Podobným indikátorem může být pocit chladu v těle, který je jednou ze známek přítomnosti mrtvé duše. Součástí magického výcviku, jak popsala paní Dubová, je trénink zvýšené tělesné vnímavosti, jehož smyslem je vycvičit tělo jako zdroj magického poznání. Tento výcvik,kdy je tělo disciplinováno, aby umožnilo jasnovidnost či rituální vytržení, je velmi náročný. Patří k němu mnoho různorodých tělesných technik, jako je otužování, askeze, vědomé jednání či mentální trénink zesíleného vnímání jednotlivých částí těla. Magická praxe tak ohýbá a formuje tělo, aby naplňovalo službu čarodějnice.
Roli symbolů v jasnovidných vizích lze dobře ukázat na příkladu paní Vrbové. O tom, co vidí ve svých rituálních meditacích, vypověděla následující: „Já to vidím v symbolice, má zapíchnutou třeba sekeru v břiše, má střep v hlavě, nebo u srdce škraloup nebo nevím, má tam pavouka. Vidím to v symbolech. Doktor řekne Crohnova nemoc, doktor řekne schizofrenie, doktor řekne cukrovka. Já to vidím v symbolech.“. V symbolickém ztvárnění může ale paní Vrbová vidět také celé osoby28. Jeden z jejích nejtěžších případů zahrnoval muže, který praktikoval černou magii a negativně působil na její klientku. Střetnutí v meditaci pak popsala následovně: „Na hlavě měl helmici s červenými rohy, z těch rohů šla zvláštní a nebezpečná záře. Těmi dlouhými pařáty mě chtěl chytit. Obalovala jsem se pořád světlem a říkala si – ve jménu lásky, dobra a světla, ať mám sílu. Cítila jsem se slabá a měla jsem pocit, že to nezvládnu. Pak mě napadlo požádat světelné bytosti…“ Za pomoci světelný bytostí, které se zjevily na pomoc, paní Vrbová v boji s tím člověkem nakonec zvítězila a své klientce pomohla.  

Podobně mi paní Vrbová vyprávěla, že v meditaci viděla moji tváři jako lidskou, podobnou té skutečné. Podle ní to znamenalo, že jsem „čistý“, ve smyslu nezatížený nepřátelskými negativními vlivy. Podobná opozita mezi těžce zdeformovanými a „čistými“ podobiznami lze najít i v dalších jejích vyprávěních. Když jsou lidé „špatní“ nebo trpí různorodými negativními vlivy, vidí je jako zdeformované, karikované nebo obtěžkané různými negativními symboly. Tím se vlastně symbolicky zobrazuje vzdálenost mezi dobrým, „přirozeným“ stavem kienta (kterého vidí jako čistého a lidského) a „nepřirozeným“, negativním stavem, který vidí v symbolické ne karikované formě. 

V analýze je pak ale zajímavá především samotná symbolická podoba nepřítele. Ta totiž souvisí s duchovním univerzem paní Vrboké. Její náboženské představy dělí svět na dobro a zlo, lásku a sobectví, přičemž její úlohou je právě boj proti zlu, které vídává zpodobněné jako démony. Lze sledovat, jak křesťanský základ spirituality paní Vrbové koreluje s jejími vizemi negativních (ve smyslu nepřátelských) osob jako čertů nebo démonů. Zlo se jí ukazuje jako temnota- typicky v černých a červených barvách. Dobro a láska jsou naopak spojeny se světlem a bílou či zlatou barvou. Když byla ona klientka pod vlivem černého mága, viděla ji paní Vrbová obklopená černou mlhovinou. Když jí zbavila onoho negativního působení, viděla ji jako zalitou zlatým světem. Na tom lze dobře ilustrovat, jak je magické epistemologický proces – boj s černým mágem ve změněném stavu vědomí – formován symboly, jejichž významy přímo vychází se spirituality paní Vrbové.

Když jsem se na to konkrétně zeptal, paní Vrbová mi odpověděla: „Já vím, že to zní jako pohádka, že tam byli duchové nebo démoni, pro mnoho lidí to tak je. Že támhle jako v televizi, jako je pohádka, že tam třeba byli duchové. Ale často to tak opravdu je. Ale to je i to zlo, protože pořád je to boj mezi dobrem a zlem. Záleží, na jakou stranu se člověk přikloní. Já nemyslím jako na stranu Rusů nebo Američanů…(smích), ale myslím to energeticky. Jestli chce konat dobro, nebo jestli chce být hajzl. Bez magie už to dneska nejde.“